Po druhé světové válce se v Evropě vytvořily dva mocné bloky. Jedna z nich, Severoatlantická aliance (nebo NATO), byla prakticky pod americkou kontrolou a její úkolem bylo odolat vlivu SSSR. Druhý blok, známý jako organizace Varšavské smlouvy (nebo ATS), byl pod podobnou kontrolou Sovětského svazu a byl proti NATO. Nicméně, hladovějící na papíře, situace v obou blocích nebyla vždy bez mráčku. Takže v NATO byla jednou z nežádoucích událostí demarše Francie, která, i když formálně zůstala členem politického bloku, odstoupila z armády. Také v roce 1974 se z bloku objevilo Řecko, které se však o sedm let později vrátilo.
Situace ve Varšavské smlouvě byla také neklidná. V roce 1948, kdy Organizace ve skutečnosti neexistovala, ale pro-sovětský blok v Evropě byl již vytvořen, Jugoslávie opustila to. V roce 1956 se Maďarsko pokusilo vystoupit z ministerstva vnitra, což by mohlo vážně změnit rovnováhu sil v regionu. Po krvavých bitvách zůstala Maďarsko v bloku. Roku 1968 byl pro Varšavskou smlouvu poznamenán událostmi v Československu.
Pražské jaro a jeho příčiny
Počátkem roku 1968 byl u Československé socialistické republiky (Československo) u moci Antonín Novotný, prezident a první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Nicméně, jeho popularita mezi obyvatelstvem země byla již pod velkou pochybností, a 4. ledna 1968, on byl odstraněn z jeho funkce jako první sekretářka. Alexander Dubchek, který přišel na toto místo, je zastáncem reforem a liberalizace socialistického systému.
Tisk zahájil kampaň proti Novotnému. Alexander Dubchek nebyl jeho iniciátorem, ale současně s ním nezasahoval. Pod veřejným tlakem byl Antonin Novotný 28. března 1968 nucen odstoupit z funkce prezidenta Československa. Poté se stal prezidentem Ludwik Svoboda, který plně podpořil politický směr k liberalizaci.
A tak do dubna 1968 se v Československu dostávali přívrženci Aleksandra Dubčeka a jeho politických myšlenek. Okamžitě byla přijata politika ke zvýšení občanských svobod, cenzura byla uvolněna v tisku a objevila se možnost politických diskusí. Současně bylo rozhodnuto o zavedení multipartního systému v zemi - myšlenky zcela nevídané pro socialistické země. Vedení domácí politiky se stalo ještě více nezávislé na Sovětském svazu, československá vláda se poněkud distancovala od svého mocného východního souseda. Současně však Československo nemělo v úmyslu opustit Varšavskou smlouvu.
Nová politika, kterou sleduje československá vláda, byla podle A. Dubčeka zaměřena na to, aby socialismus "neztratil svou lidskou tvář". Již na jaře roku 1968 se začaly obnovovat politické strany, které byly dříve uzavřeny, z nichž největší byla sociální demokratická strana. Otevřené a politické kluby, včetně nestranných. Důležitou událostí byla i restaurování slovenské katolické církve.
Současně s rozvojem reforem se v Československu zvýšila antisovětská nálada. Československé vedení pochopilo, že je nepravděpodobné, že SSSR bude pozitivně reagovat na tyto politické změny, což bylo naprosto pravdivé. Podíváte-li se na události z března a srpna 1968 od dnešního dne, je zřejmé, že kdyby Sovětský svaz nezasáhl do těchto procesů, socialistický systém v Československu by padl již v roce 1969, což vážně destabilizovalo situaci v ATS. Je možné, že by se antikomunismus nezačal rozvíjet v dalších zemích Varšavského bloku, což by nevyhnutelně vedlo ke zhroucení světového socialistického systému, o kterém se ukázalo na konci 80. a počátku 90. let 20. století.
V tomto ohledu bylo sovětské vedení velmi znepokojeno politickými procesy v sousední zemi. Kritika československé vlády a její reformy byla vyslechnuta 23. března 1968 na kongresu komunistických stran v Drážďanech a od té doby se pouze zvýšila. Nicméně se zhoršením situace pro komunistickou stranu Československa v Československu bylo jasné, že v podstatě hladký přechod od socialismu k kapitalismu je cílem nové československé vlády. Když vyčerpali možnosti mírového urovnání neshod, sovětské vedení nemělo jinou možnost než vojenskou politickou krizi.
Přípravy na zavedení vojsk
Na jaře roku 1968 generální ředitelství ozbrojených sil SSSR vypracovalo plán činnosti, který byl nazván "Dunaj". Tento plán zahrnoval zavedení sovětských vojsk do Československa z území SSSR, NDR, Polska a Maďarska, porážku jeho armády (s výhradou jejího odporu) a potlačení protikomunistických povstání a demonstrací. Pro testování činnosti velitelství a vojsk na území Československé socialistické republiky se v červnu konalo Šumavské cvičení, během něhož byl plán operace poněkud opraven.
V létě 1968 byla v SSSR provedena částečná mobilizace, která byla pokryta údajně rozsáhlými manévry a cvičeními sovětské armády. V praxi se však divize doplněné záložníky soustředily do Karpatské vojenské čtvrti a připravily se na vstup do Československa. Současně se také aktivně uskutečnily přípravy na území členských států Varšavské smlouvy sousedící s Československem.
V důsledku toho byla pro operaci Dunaj přidělena skupina 26 divizí. Byly to největší kontingent sovětských vojsk - 18 divizí, včetně letecké, motorizované pušky a tanku, stejně jako 22 leteckých a helikoptérských pluků. Polsko přidělo 5 pěchotních divizí. GDR vybrala dvě divize: motorizovanou pušku a nádrž. Maďarsko bylo schopno přidělit divizi motorizované pušky a Bulharsko - dva motorizované pluky pluků. Celkově byl počet skupin určených pro vstup do Československa asi půl milionu lidí.
Pro pohodlí velení a řízení byly nasazeny 3 fronty a jedna pracovní skupina. V NDR a v jihozápadním Polsku byly umístěny vojenské jednotky centrálního frontu. To se skládalo z vojáků následujících armád: 13., 38. spojených zbraní, 8. strážní nádrže a 57. strážců. Karpatský front byl nasazen v jihovýchodním Polsku a na západní Ukrajině. To sestávalo z vojsk 11., 20. stráže a 37. letecké armády. Za účelem pokrytí akcí vojsk vstupujících na území Československa byla v Maďarsku nasazena jižní fronta. Kromě toho zde byla nasazena pracovní skupina Balaton, která zahrnovala dvě sovětské divize a několik částí Maďarska a Bulharska.
Po neúspěšných diplomatických manévrech a jednáních se sovětské vedení rozhodlo provést operaci Dunaj. Začátek operace - večer 20. srpna 1968.
Operace "Dunaj"
V 20.15 hod. 20. srpna přijali vojáci určení pro vstup do Československa signál "Vltava-666", což znamenalo začátek operace. Brzy poté se vojáci středoafrických a karpatských frontů pronikli hluboko do československého území. Nádrže byly označeny bílými pruhy, určené k identifikaci jejich vojsk. Boj s vozidly bez kapel, které mají být neutralizovány bez použití zbraní. V případě setkání s obrněnými vozidly NATO byly tanky instruovány zastavit, nasadit pěchotní jednotky, ale za žádných okolností používat zbraně.
Ve 2 hodin ráno 21. srpna na letišti Praha Ruzyně byla přistání sovětského sedmého leteckého úseku provedena metodou přistání. Zároveň byla rychlost přistání tak rychlá, že i po krátkém čase mohli vojáci pracovat v hlavním městě.
Zpráva o zavedení sovětských vojsk překvapila československou vládu. Předsednictvo CPC se naléhavě shromáždilo v kanceláři A. Dubčeka, kde učinili prohlášení, které odsoudilo sovětské činy, a také vyzýval k tomu, aby se zdržel odporu vůči sovětským vojskům. Ve čtyři hodiny ráno však byli členové vlády zachyceni sovětskými výsadkáři, a tak ztrácejí moc. Později byly vyvezeny do SSSR.
Do konce 21. srpna mohli vojska členských zemí Varšavské smlouvy zachytit všechny hlavní body Československa, čímž vykonávali hlavní část operace Dunaj. Takový rychlý pohyb vojsk v celé zemi se vysvětluje téměř úplnou absencí odporu československé armády a skutečností, že země NATO nezasáhly do tohoto konfliktu, což bylo také docela rozumné. Destabilizaci situace v centru Evropy v té době nikdo nepotřeboval a americké vedení spojené s Vietnamem nemělo zde žádné nástroje vlivu.
Bezprostředně po získání úplné kontroly nad územím země se sovětské vedení snažilo vytvořit novou československou vládu. Nicméně v podmínkách, kdy byli pro-sovětští politici diskreditováni předchozími událostmi, stejně jako prohlášení československé vlády, bylo to velmi obtížné.
Současně byla v ulicích Československa zahájena kampaň pasivního odporu vůči sovětským vojskům z obyvatel země. Míroví občané často změnili dopravní značky, postavili barikády, vytvářeli překážky pohybu sovětských vojsk, odmítli poskytnout sovětským vojákům potravu, pohonné hmoty a potřebné informace. Tam jsou také případy, kdy populace Československa hodila kameny na sovětských sloupcích, stejně jako pokazené jídlo, vedly k politickým diskusím s obyčejnými vojáky. Nicméně, navzdory incidentům bylo sovětským vojákům přísně zakázáno otevřít oheň.
V období od 24. srpna do 27. srpna 1968 probíhaly jednání mezi sovětskými a československými vůdci v Moskvě ve velmi napjaté situaci. Výsledkem bylo podepsání Moskevské dohody, podle níž československá vláda zrušila řadu reforem výměnou za stažení sovětských vojsk ze země, kdy se situace "konečně stabilizovala".
Odvolání vojsk začalo již 17. října 1968 a skončilo o měsíc později.
Ztráty stran a výsledky operace "Dunaj"
Ztráty mezi jednotkami zavedenými do Československa jsou zhruba 111 mrtvých a 350 zraněných. Z nich největší počet obětí byl pro sovětské jednotky: 96 mrtvých. Na československé straně jsou ztráty asi 110 mrtvých a asi 500 zraněných. Také 5 československých vojáků spáchalo sebevraždu na protest proti sovětským činnostem.
Z vojenského hlediska byla dunajská operace úspěšná v návrhu a provedení. Jednotky spojeneckých zemí, které vstoupily na území Československa ze tří stran, se co nejrychleji podařilo převzít kontrolu nad hlavními úkoly a potlačit jakoukoliv možnost vojenského odporu. Takže "maďarský" scénář z roku 1956 se opakoval.
Nicméně z politického hlediska bylo zavedení vojsk do Československa velmi citlivou ránu na obraz SSSR, a to jak na Západě, tak mezi zeměmi Varšavské smlouvy. Na Západě byla operace Dunaj zvyklá poskytovat Sovětskému svazu ještě zlověstnější a odpudivější rysy. Názor konečně rozšířil mezi země Varšavské smlouvy, že právě tak by se nemohlo dostat z prosovětského bloku. Pro sovětské vedení se však události v Československu staly alarmujícím zvoncem, což dokazuje, že vynechání politické situace ve vlastní zemi nebo v jedné ze zemí ATS by nevyhnutelně vedlo ke zhroucení celého světového socialistického systému.
Kampaň bojkotu a občanské neposlušnosti vůči SSSR, která se rozvinula v následujících letech, vážně zhoršila sovětskou mezinárodní pozici. V roce 1969 došlo na protest proti sovětským činům dvě rezonanční sebepoškozování československých studentů Jan Palach a Jan Zajic. Veřejnost byla rozhořčena a odsoudila cestu rozvoje země, kterou uvalilo sovětské vedení.
Na základě toho můžeme říci, že operace Dunaj, která byla velice úspěšně provedena sovětským vedením, se stala jakousi prologou rozvoje politických hnutí v jiných než socialistických zemích ATS, a tak konečně odsoudila Organizaci k smrti. Světový socialistický systém již nemohl existovat bez podpory SSSR.
