Kurdská dělnická strana (PKK) je kurdská vojenská a politická organizace, jejímž cílem je vytvořit národní autonomii pro Kurdy v tureckém státě. V širším slova smyslu bojuje za politická práva Kurdů žijících v Turecku. K dosažení svých cílů PKK často používá teroristické útoky a únosy civilistů, pro které je v některých zemích (Turecko a Spojené státy) PKK klasifikována jako teroristická organizace. Kurdská dělnická strana má ozbrojené křídlo, nazývá se lidské sebeobranné síly.
Velikost organizace je velmi působivá: dnes má PKK stovky tisíc příznivců a vede aktivní teroristickou a partyzánskou válku proti turecké vládě. Kurdská dělnická strana dnes hraje důležitou roli v událostech, které se odehrávají v Sýrii av Iráku.
Historie vzniku kurdské dělnické strany
V současné době jsou Kurdové pravděpodobně nejpočetnějšími lidmi, kteří ještě nemají svůj vlastní národní stát. Většina Kurdů žije na Středním východě, jejich celkový počet je asi 30 milionů lidí.
Lze říci, že ze všech národů žijících v tomto regionu nebyli Kurdové tak šťastní. Když po skončení první světové války vítězové (země dohody) rozdělili Osmanskou říši, plánovali vytvořit národní stát Kurdů - Kurdistánu. To však nikdy nedošlo.
Území kompaktního sídla Kurdů jsou v mezích několika států Středního východu najednou: Turecko, Irák, Írán a Sýrie. Samozřejmě, orgány těchto zemí byly vždy velmi nepřátelské vůči pokusům Kurdů hájit své národní zájmy, nemluvě o vytvoření suverénního kurdského státu. Většina Kurdů žije v Turecku (podle různých zdrojů od 13 do 18 milionů).
Irácký diktátor Saddám Husajn otrávil Kurdy jedovatými plyny a poslal jednotky armády k boji proti povstalcům. Turci po dlouhou dobu nepoznali existenci kurdského národa. V Turecku byly oficiálně nazývány "horskými Turky" a kurdští byli dlouho zakázáni. V Iráku Kurdové vzkřísili vzpouru na počátku 60. let, který se nyní vypařil a pak zbledl a trval několik desetiletí. Dnes jsou Irák a Sýrie prakticky zničeny, což teoreticky dává Kurdům žijícím v těchto zemích historickou příležitost vytvořit svůj vlastní stát. Nicméně věci nejsou tak jednoduché.
Kurdští turečtí občané bojovali za své práva. První popravy proti tureckým úřadům vypukly v 20. letech minulého století, ale byly potlačeny. V sedmdesátých letech začal další výbuch kurdského nacionalismu, jehož výsledkem bylo vytvoření Kurdské dělnické strany (PKK), která v roce 1979 vytvořila extrémně levicové, téměř marxistické názory.
Tvůrcem PKK byl Abdullah Ocalan - kultu postavy kurdského národního osvobozeneckého hnutí. V roce 1980 došlo v Turecku k dalšímu vojenskému převratu, po kterém bylo zatčeno téměř celé vedení PKK. Nicméně, Öcalan se podařilo uniknout na území sousední Sýrie, a odtud začal hýbat hnutím.
V polovině roku 1984 zahájila Kurdská dělnická strana partyzánskou válku v jihovýchodní a východní části Turecka. Úřady v reakci na to zavedly pravidelné vojsko do těchto území a po třech letech byl pro ně vyhlášen stav nouze.
V této době byly partyzánské oddíly PKK nazývány kurdskou osvobozeneckou armádou a politické struktury, které řídily kurdské obyvatelstvo Turecka, se spojily v rámci frontu pro národní osvobození Kurdistánu. Kromě tureckých Kurdů má PKK silný vliv i na velkou diaspora žijící převážně v evropských zemích.
Dnes má PKK vážný finanční základ, organizace ovládá velké množství soukromých podniků, jejichž výnosy pokračují v podzemním boji.
Až do konce 90. let žil Öcalan v hlavním městě Sýrie, ale v roce 1998 musel opustit tuto zemi. On hledal politický azyl v Itálii, Rusku a Řecku, ale tyto pokusy byly neúspěšné. A v roce 1999 v Keni byl Öcalan unesen tureckými speciálními službami a odvezen do Turecka. Předpokládá se, že se na této operaci zúčastnily i zvláštní služby Izraele a Spojených států.
Turecký soud odsoudil vůdce PKK k smrti, který byl brzy nahrazen doživotním trestem. Dnes Ocalan slouží jeho termínu ve vězení na ostrově Imrali v Marmarském moři. V roce 2009 Turci poněkud zmírnili podmínky jeho zadržování.
Nicméně, vlevo bez jeho vůdce, Kurdská dělnická strana nepřestala existovat. V srpnu 1999 PKK nabídla tureckým orgánům dočasné příměří, které trvalo téměř pět let a bylo nejdelším mírovým obdobím v historii turecko-kurdské konfrontace. Během let boje mezi úřady Turecka a PKK existovalo pět dočasných příměří, které se lišily v různých dobách.
Doslova před svým zajatím Ocalan vyzval své příznivce, aby vyhlásili jednostranné příměří a zbavili všechny ozbrojené skupiny z území Turecka irackému Kurdistánu. Po té se začaly bojovat ve východním Turecku.
Činnosti partyzánů se v letech 2005-2006 opět zintenzivnily, nyní fungovaly od základen umístěných v Iráku, kde Kurdové měli v té době téměř úplnou nezávislost.
Tato situace samozřejmě nevyhovovala Ankarovi, která pravidelně zahájila letecké útoky na severní Irák, což bylo prakticky agresivním činem proti nezávislému státu. V roce 2007, po provedení série leteckých úderů proti základům PKK v Iráku, zahájila turecká armáda rozsáhlou invazi na území sousední země.
Další zhoršení mezi PKK a tureckými orgány začalo v roce 2011. Turecké letectvo provedlo několik náletů na zařízení PKK v Iráku, Kurdi reagovali útokem na turecké vojenské instalace a zabili několik desítek vojáků.
V roce 2013 turecká vláda spolu s Abdulláhovým Ocalanem vypracovala nový plán, který by vyřešil mnoho let krvavého konfliktu. Podle tohoto plánu museli milovníci PKK opustit turecké území a Turecko se zavázalo zakotvit v ústavě zásadu rovnosti občanů všech národností země. Kromě toho měla turecká vláda propustit všechny aktivisty a militanty PKK z věznic.
21. března 2013 se Ocalan obrátil na své krajany, ve kterém vyzval k nahrazení ozbrojeného boje za jejich práva politickému.
Tyto mírové iniciativy se však neuskutečnily. V roce 2018 Kurdská dělnická strana oznámila konec příměří v souvislosti s pravidelným bombardováním kurdských pozic v severním Iráku. 21. prosince 2018 turecké jednotky zahájily rozsáhlou operaci proti militantům PKK v osadách Cizre a Silopi. To skončilo až v únoru tohoto roku.
20. srpna 2018 zahájilo Turecko vojenskou operaci v severní Sýrii. Bojuje proti teroristům z ISIS a Kurdů žijících na těchto územích. Demokratická unie, která dnes slouží jako dočasná vláda v syrském Kurdistánu, nazývá mnoho syrského křídla PKK. Je zřejmé, že takové akce Turecka zjevně nepovedou k normalizaci vztahů mezi PKK a tureckou vládou.
Kurdům a budoucnosti Středního východu
Problém Kurdů je jedním z nejaktivnějších na Středním východě. Zdá se, že národ, který zoufale bojuje za svou nezávislost několik desetiletí, je hoden svého vlastního státu. V současné době však všechny příběhy, které se v příštích letech mohou objevit v nezávislém Kurdistánu, pravděpodobně patří do žánru nevědecké fikce.
A nejde o to, že se všichni nejsilnější regionální hráči budou postavit proti vytvoření takového státu, nýbrž s mírou rozporů samotných Kurdů.
Kurdové nejsou jednotlivá etnická skupina, nýbrž směs kmenů, které se navzájem značně liší, jak z hlediska jazyků a dialektů, které používají, tak v kontextu kulturní a náboženské příslušnosti. Ještě více mezi nimi existují rozdíly v národní identitě.
V mnoha ohledech jsou Kurdové velmi podobní Slovanům, s jejich četnými rozdíly a konflikty, nebo vzhledem k úrovni konfliktu uvnitř této etnické skupiny s kavkazskými kmeny 90. let.
V devadesátých letech existovalo kromě PKK (marxistů) i kurdský hizballáh (náboženští radikálové) v jihovýchodním Turecku, mezi nimiž se neustále objevovaly krvavé střety.
Severní Irák je ovládán dvěma kurdskými skupinami: "Vlasteneckou unií Kurdistánu" a "Demokratickou stranou Kurdistánu", válka mezi nimi pokračovala až do roku 1998. Druhá síla je navíc zaměřena na Turecko - smrtelný nepřítel PKK. Navíc ropa z iráckého Kurdistánu jde na světový trh přes území Turecka.
A to je velmi zjednodušený obraz současné situace: Kurdové dnes zastupují téměř padesát velmi odlišných stran a partyzánských jednotek, často mezi sebou velmi nepřátelskými. Dnes, dvě nejvlivnější kurdské organizace, PKK a Demokratická strana Kurdistánu vidí budoucnost území, které ovládají zcela odlišnými způsoby. Tento antagonismus bude do značné míry určovat osud kurdského lidu v nadcházejících letech.
